pátek 28. září 2012

Jak se stát spisovatelm (2)



Anotace: Podmoří je svět, který je magií přímo prosáklý. Čarodějové na Tark Itlen, kteří ji studují, ne vždycky činí nejmoudřejší rozhodnutí. Nepodařené pokusy se ztrácejí v podzemí kláštera, kde čekají, až budou znovu nalezeny. Když jim ze sklepení pomůžete, splní vám jakékoliv přání. Chtít za to budou jenom pár kapek vaší krve. Alespoň to tak tvrdí. Ve skutečnosti vás možná připraví o vše, na čem vám v životě záleželo. Co se stane, když se jim dostane do rukou holčička, která ještě věří v kouzelné skřítky a dobré víly z pohádek?

Připravila jsem rozhovor, pro všechny začínající spisovatele!:) Autorka Tereza, také začínala na blogu a jak ona sama v článku říká, blog vám určitě pomůže. Získáte zpětnou vazbu, čtenáře a podle mě i větší šance u nakladatelství.

1) Zajímá mě, kdy jsi začala psát. Nebo co tě utvrdilo v tom, že chceš psát?

Už jako malá jsem si hrála na to, že píšu knihu, případně jsem vymýšlela melodramata s plastovými zvířátky a dinosaury. Jen tak na okraj, trošku mě mrzí, že jsem se nenarodila o deset let později, když dnes zajdu do hračkářství, vidím, že bych měla pro svoje prvotní příběhy mnohem více materiálu a kvalitnějšího. Mé sentimentální srdce se vyloženě svírá. V devadesátých letech mi výběr připadal mnohem menší a hračky nebyly tak propracované.
Ale zpátky k psaní. Dalo by se říct, že psát jako psát jsem začala až ve třinácti letech, tak trochu pod vlivem Pána prstenů jako mnoho z nás. Co mě utvrdilo v tom, že psát chci? To je velice zapeklitá otázka, ale odpověď je asi poměrně jednoduchá. V tom mě neustále utvrzuje život a každý kopanec, který od něj dostanu.

2) Jak se ti podařilo vydat svou první knihu? Co jsi pro to musela udělat?

Když jsem posílala rukopis do nakladatelství Ing. Vladimíra Krigla, už jsem měla vydané dvě knížky vlastním nákladem a také, tuším, jeden nebo dva příspěvky ve sbornících, možná jsem se umístila i v nějaké té soutěži. Prostě jsem měla takový ten nutný základ. No a taky prořízlou pusu, trošku štěstí, znáte to. :-)

3) Myslíš, že blog začínajícímu spisovateli nějak pomůže? Má s ním větší šanci?

Rozhodně ano, minimálně má možnost takto získat čtenáře a tím pádem zpětnou vazbu. Chce to ale se stránkám věnovat, neupadnout do nudné rutiny a neustále je všude propagovat, což má samozřejmě i své stinné stránky. Jako majitel poměrně aktivního blogu vím, kolik takové psaní článků sežere času a kreativních chvilek, které by člověk měl věnovat svým povídkám a románům. Prostě něco za něco. Pokud ale začínajícího autora blogování baví a je rád ve virtuálním kontaktu se stejně postiženými lidmi, není důvod, proč toho nevyužít.

4) Jak tě napadl tvůj první příběh?

Přeskočíme-li životní etapu s plastovými postavičkami a budeme-li se věnovat mým prvním pokusům s Podmořím, světem, kterému se věnuji dodnes, tak jsem, tuším, tenkrát potřebovala narychlo sepsat povídku do školní literární soutěže. Anno domini 2003. Pamatuji se, jak jsem ji smolila do sešitu a potom to dávala mamce číst. Samozřejmě se mi to vrátilo víc červené než modré, ale to už je jiný příběh.

5) Co bys poradila začínajícím spisovatelům? Jak zvětšit své šance u nakladatelství?

Lidi, naučte se první řemeslo, ať už čtením, psaním, navštěvováním kurzů tvůrčího psaní – prostě se vypracujte na určitou alespoň poloprofesionální úroveň. Potom napiště něco, co bude mít hlavu a patu. Pošlete to do soutěže. Dejte to přečíst známému, který publikuje. Nebo to prostě nabídněte se slušným průvodním dopisem pečlivě vybranému nakladatelství.
Pokud nejste rození extroverti, naučte se základům rétoriky, komunikaci s lidmi a vystupujte sebevědomě. Naučte se stát rovně, i když vás lidé cupují na kousky a snažte se vytáhnout to pozitivní i z té nejostřejší kritiky.
Buďte osobnosti. Provokujte. Choďte po literárních akcích. Buďte vidět.
Nenechte se odradit prvním neúspěchem.

6) Máš v plánu nějaký nový příběh? 

Plánů mám nemálo. :-) Zrovna jeden nový příběh píšu, dokonce ho mám otevřený vedle v okně a čeká na mě jako roztoužený milenec.

7) Tvůj oblíbený spisovatel a nej kniha?

Jenom jeden spisovatel a jedna kniha? To bude těžké. Dobře, Frodo nikdy nezklame, takže J.R.R Tolkien a jeho Pán prstenů. Jinak mám oblíbených titulů vícero. Momentálně jsem zaláskovaná do Písně ohně a ledu.


Tereze moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho inspirace do další tvorby. Hodně štěstí!:) 

Životopis autora:
Narodila se 6.7.1990 v Uherském Hradišti, vystudovala gymnázium a od roku 2009 studuje Systematickou biologii na Masarykově univerzitě v Brně. 

Web autora: temnarka.blog.cz

Další knihy autora:














Podmoří - místo plné intrik, sympatických záporňáků a těch „dobrých", kteří musí být poraženi. Margeit je mladá naivní šlechtična, Est mrzačka pracující jako špionka pro jednoho významného čarodějnického hodnostáře. Obě se brzy naučí, jak se žije v povrchní zhýčkané společnosti, mezi vojáky či smetánkou, ve světě stojícím na sklonku války, naprosto fantaskním a přesto tak podobném našemu. A pohádky? Ty nechme dětem.



 
"Vyrostla jsem v Gerwisorské škole. Všechno tam bylo hrozně sterilní a gerwisorské vychovatelky nosily bílé pláště a na ústech roušky, asi od nás nechtěly něco chytit, nevím, proč ty roušky nosily. Vždycky ráno jsme měli rozcvičku a před snídaní na nás dělali testy a po snídani dělali testy - pořád nějaké testy, pořád nějaké sračičky. Když jsem ze školy unikla, zbyla mi jen půlka duše, meč, zůstala jsem neplodná a provázela mě další řádka hezkých problémů. Nemohla jsem žít normální život, tak jsem alespoň bojovala, aby mohli žít normální život ostatní. Už žádné Školy, vychovatelky s rouškami, testování. Docela se mi to dařilo. Než jsem poprvé vzala do náruče jedno křičící dítě. Pak už mi nezáleželo na životě ostatních, ale jenom na jednom životě..."

Příběh démonické válečnice a jejího adoptivního syna. Budete se s nimi smát. Budete si s nimi zoufat. Možná je i začnete milovat stejně, jako se oni dva milují navzájem.


Jak se stát spisovatelem (1)





A máme tady další rozhovor, tentokrát se spisovatelkou, které kniha teprve vyjde. Zajímá Vás, jak toho dosáhla? Tak si přečtěte rozhovor s Lenkou Cyprisovou! :)


1) Vzpomínáte si, kdy jste začala psát? 
To si pamatuju naprosto přesně. V roce 2010, když jsem dodělala vysokou a hledala práci. Půl roku jsem seděla doma na zadku a nemohla nic najít, tak jsem si řekla, že konečně zkusím něco napsat. S tou myšlenkou jsem koketovala dávno - že by bylo super být spisovatelka - ale až teď na to byl čas a taky jsem se na to už cítila dost "velká" :). Tak jsem sedla a psala, až z toho vznikla kniha. 

2) Co rozhodlo o tom, že se psaní opravdu chcete věnovat?
Začalo mě to bavit víc, než jsem si myslela, že bude :). Asi jsem vždycky byla snílek a tohle je způsob, jak svoje snílkovství nechat vybouřit. A taky mi pomohly ohlasy mých kamarádek, které knihu četly jako první, a kterým se líbila.

3) Vím, že jste začala publikovat na mamtalentu.cz pomohl Vám nějak? A jak konkrétně?
 Ve chvíli, kdy se projekt MT spustil, tuším, že to bylo jaro 2011, už jsem měla napsané příběhy dva. A samozřejmě že jsem se ten první mezitím snažila udat v různých nakladatelstvích, ale nikdo se mi nikdy neozval, ani takové to ze slušnosti napsané: Ne, díky, nemáme zájem.
A tak jsem si řekla, že tohle je další způsob, jak to zkusit. Samozřejmě, že nejvíc mě lákala vidina toho, že "vítěz" získá autorskou smlouvu a finanční odměnu. Ale také jsem byla zvědavá na komentáře od neznámých lidí. To víte - cizí lidi si servítky brát nebudou, a to je to nejpodstatnější - slyšet upřímně, jaký příběh je.
Trvalo dalšího půl roku, než se projekt naplno rozjel pod vedením paní Dočekalové, a kdy se konečně začalo něco dít. Přidávala na web rady a návody, jak napsat příběh, čeho se vyvarovat, jak má vypadat dopis do nakladatelství, co má obsahovat autorská smlouva a spoustu dalších věcí. Během dalšího roku jsem tedy rukopis trochu přepracovala, opravila, dala mu příslušnou formální úpravu a na jaře 2012, kdy už bylo jasné, že MT nemá zájem, jsem opět začala s rozesíláním rukopisu po nakladatelstvích, akorát že tentokrát už podle návodu.
Uspěla jsem hned v tom druhém! Vyžádali si celý rukopis, a někdy ke konci dubna mi přišla kladná odpověď. Takže tak mi pomohl projekt MT ;).

4) Scháněla jste nějaké informace o psaní a nebo jste psala intuitivně?
Psala jsem intuitivně. Vymyslela jsem si jen hlavní postavu a její hlavní problém, a pak už se to navalovalo tak nějak samo. Přemýšlela jsem, jak psát, a nakonec se rozhodla, že nejlepší bude psát v minulém čase ve třetí osobě. A dopadlo to tak, že je příběh vyprávěný ich-formou v čase přítomném :). O stylistice, výstavbě příběhu a dalších věcech, jsem se dozvěděla, až když bylo dílo napsané, právě na portálu MT. Ale velké úpravy jsem stejně nedělala, v podstatě jsem všechna "pravidla pro psaní" dodržovala instinktivně.

5) Kniha, která Vám brzy vyjde, je Váš první rukopis? Nebo jste už napsala i něco dříve, ale skončilo to v šuplíku?
Ano, je to první věc, kterou jsem kdy napsala. Různé pokusy o psaní samozřejmě proběhly už v dětství, ale nikdy jsem nic nedokončila. Spíš jsem si jen představovala, ale neuměla jsem dát myšlenky na papír. Teď jsem prostě ke psaní "dospěla". Kdybych nechala jakékoli své dílo v šuplíku, znamenalo by to, že mu nevěřím, a to by zase znamenalo, že celá práce na něm byla zbytečná. A já nerada dělám zbytečné věci :).

6) Co by jste poradila začínajícím spisovatelům, kteří stejně jako Vy, touží vydat knihu?
Pokud Vás psaní baví a naplňuje, pište! Najděte si třeba také nějaké odborné rady, jak na to, zkuste se zlepšovat, a nevzdávejte se. I já jsem začala jen s přáním a naivní představou, ale nakonec to ani netrvalo tak dlouho, a budu opravdu držet v ruce vlastní knihu. A ten pocit, kdy se to dozvíte, ten je tak super, že opravdu stojí za to čekat a vytrvat :).

7) Máte nějaké osvědčené tipy, aby se Vám dobře psalo?
Zaručený tip? Dobrý nápad! :). Když máte hlavu tak plnou myšlenek, že ani nestíháte psát, musíte si dělat poznámky na papír, abyste něco geniálního nezapomněli, a příběh se vám odvíjí plasticky před očima, je pak úplně jedno, kde jste a co se kolem děje. Já píšu, kde se dá - doma, v kavárně (a tam je to vážně bezva), i když jsem třeba s přítelem na rybách.

8) Jaký je Váš oblíbený žánr, kniha, spisovatel?
Tohle je pěkně záludná otázka... :) Mám ráda thrilery a detektivky , a taky takové ty napínavé knížky o hledání nějakého ztraceného pokladu nebo artefaktu, který změní celé dějiny :). Ale stejně tak si ráda přečtu romantiku, historické romány, a nebo klasiky.
Konkrétně se mi líbí knihy Jane Austenové, Barbary Erskinové, Candice Proctor, Toma Knoxe, Toma Egelanda...
Nezapomenutelný byl Červený Drak a Mlčení jehňátek (filmy jsou pěkně slabá polívčička!), potom mě hodně zaujala kniha Den poslední od Glenna Kleiera, Billy od Whitleyho Striebera nebo Projekt Avalon od Wolfganga Hohlbeina.
Je toho prostě moc a nerada bych na něco zapomněla. Nemůžu ale vynechat knížky Lenky Lanczové, na kterých jsem vyrostla, a dodnes se k nim ráda vracím, když si chci vydechnout.

9) Píšete něco nového?
Momentálně mám rozepsanou třetí knihu, jsem asi v polovině a snad ji dopíšu do konce roku. Ale uvidíme, jaký bude její osud, to záleží na tom, jestli bude mít úspěch ta první.
Všechny moje příběhy jsou založené na nejrůznějších záhadách a nadpřirozených jevech. Všude kolem je tolik věcí, které si neumíme vysvětlit, že o náměty mám postaráno na hodně dlouho, pokud budou mít čtenáři zájem :)



Tak a jsme u konce:) Lence moc děkuji za rozhovor a přeji úspěšné vydání první knihy a spoustu čtenářů!:) 

sobota 15. září 2012

Zaujalo mě! Oltář z kostí...




Anotace: Dobrodružný konspirační román mezinárodně uznávaného autora, jenž se skrývá pod pseudonymem, v sobě snoubí to nejlepší z Dana Browna a Roberta Ludluma. Sanfranciská právnička Zoe Dmitroffová se nečekaně dozvídá, že někdo v noci v parku zavraždil její babičku Katyu, o níž se domnívala, že je už padesát let po smrti. Nedlouho poté obdrží Zoe dopis, v němž ji Katya informuje, že je to ona, kdo se nyní stává Strážkyní oltáře z kostí, tajemného artefaktu z minulosti, ukrytého v jeskyni na Sibiři a tak cenného, že se o něj začne zajímat ruská mafie, KGB, CIA i Zoeina matka, záhadná obchodní magnátka. Zoe se rázem ocitá v ohrožení, na scéně se však objevuje Ry O’Malley, drsný chlápek, který má své vlastní důvody, proč pátrat po vrazích Katyi Orlovové. Nechá se najmout na Zoeinu ochranu a společně se vydají se na cestu, aby odhalili tajemství ikony obdařené nebývalou mocí…




čtvrtek 13. září 2012

Zaujalo mě! Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti...





Autor: Ransom Riggs

Tajemný ostrov. Opuštěný sirotčinec. Zvláštní sbírka velice podivných fotografií. To vše čeká na odhalení v knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, nezapomenutelném románu, kde děj a děsivé fotografie přináší jedinečný čtenářský zážitek. Náš příběh začíná strašnou rodinnou tragédií, která přivede šestnáctiletého Jacoba k cestě na vzdálený ostrov u břehů Walesu, kde objevuje rozpadající se trosky sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti. Když Jacob bloumá jeho opuštěnými ložnicemi a chodbami, ukazuje se postupně, že děti slečny Peregrinové byly víc než podivné. Byly možná nebezpečné. Možná byly na opuštěném ostrově drženy v jakési karanténě z velmi dobrých důvodů. A nějak – i když to zní jako něco nemožného – jsou možná stále naživu.

Fantasy doprovázená strašidelnými starými dobovými fotografiemi, při které běží mráz po zádech. Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti zaujme dospělé, teenagery a všechny, kdo mají rádi temná dobrodružství.

Kniha, která vzbudila ještě před vydáním ohromný rozruch. V ohnivé aukci na filmová práva zvítězil 20th Century Fox. A teď krouží kolem excelentní Tim Burton, který by se měl ujmout natáčení.



 Ukázka: Právě když jsem se smířil s tím, že můj život bude obyčejný, začaly se dít neobyčejné věci. První z nich způsobila hrozný šok, a jako všechno, co vás změní jednou provždy, rozdělila můj život na dvě poloviny – na Předtím a Potom. Jako mnohé z dalších neobyčejných věcí, které měly přijít, byla i tato spojena s mým dědečkem Abrahamem Portmanem.
Když jsem vyrůstal, byl můj dědeček tím nejvíc fascinujícím člověkem, jakého jsem znal. Žil v sirotčinci, bojoval ve válce, křižoval oceány na parníku a projížděl pouštěmi na koni, účinkoval v cirkuse, věděl všechno o střelných zbraních a sebeobraně a o tom, jak přežít v divočině, a kromě angličtiny hovořil nejméně dalšími třemi jazyky. To všechno připadalo klukovi, který nevytáhl paty z Floridy, neuvěřitelně exotické, a kdykoliv jsem byl s ním, škemral jsem, aby mě zasypával svými příběhy. Vždycky mi vyhověl a vyprávěl mi je, jako by šlo o tajemství, která může svěřit jenom mně.
Když mi bylo šest, dospěl jsem k rozhodnutí, že jedinou šancí, abych mohl vést život aspoň zpola tak vzrušující, jako byl život dědečka Portmana, je stát se cestovatelem-badatelem.

 Podporoval mě v tom a strávil se mnou nejedno odpoledne shrbený nad atlasem světa, plánoval se mnou imaginární expedice, jejichž trasy jsme značili špendlíky s červenými hlavičkami, a vyprávěl mi o úžasných místech, která jednoho dne objevím. Doma jsem dával své ambice najevo pochodováním po bytě s lepenkovým válcem u oka a pokřikem „Země na obzoru!“ a „Připravit na přistání!“, dokud mě rodiče nevyhnali ven. Myslím, že se báli, aby mě dědeček nenakazil nějakou nevyléčitelnou snivostí, z níž se už nikdy nevzpamatuju – že mě tohle fantazírování chrání jako nějaké očkování před něčím užitečnějším – a tak mi jednoho dne matka poručila, abych se posadil, a vysvětlila mi, že se průzkumníkem stát nemůžu, protože na světě už bylo všechno objeveno. Narodil jsem se ve špatném století a cítil jsem se podvedený.
Ještě víc podvedený jsem se cítil, když mi došlo, že většina z nejlepších příběhů dědečka Portmana není zřejmě pravdivá. Ty nejbombastičtější příběhy se vždycky týkaly jeho dětství, třeba jak se narodil v Polsku, a když mu bylo dvanáct, poslali ho lodí do dětského domova ve Walesu. Kdykoliv jsem se ho zeptal, proč musel svoje rodiče opustit, odpověděl mi totéž: protože po něm šli netvoři. Polsko bylo jimi prostě prolezlé, tvrdil.
„Ale jací netvoři?“ ptával jsem se s vykulenýma očima. Stala se z toho už jakási rutina. „Příšerné hrbaté obludy s hnijící kůží a černýma očima,“ líčil. „A chodily takhle!“ A šoural se ke mně jako monstrum z nějakého starého filmu, dokud jsem se smíchem neutekl.
Vždy když je popisoval, přihodil nějaký nový šokující detail: páchli jako rozkládající se odpadky; byli neviditelní, vidět jste mohli jen jejich stíny; v ústech skrývali klubka chapadel, která se dokázala v mžiku vymrštit, ovinout vás a vtáhnout do mohutných čelistí. Netrvalo dlouho a začal jsem mít potíže s usínáním, moje hyperaktivní představivost zaměňovala syčení pneumatik na vlhké vozovce za namáhavé dýchání, které se ozývalo hned za oknem, anebo stíny pode dveřmi za šedá a černá chapadla. Strašně jsem se těch příšer bál, ale vzrušovala mě představa, jak se s nimi potýkal můj dědeček, který přežil, aby mi o nich mohl vyprávět.
Ještě fantastičtější byly jeho příběhy o životě ve velšském sirotčinci. Bylo to čarovné místo, říkal, které vzniklo, aby ochraňovalo děti před netvory, na ostrově, kde každý den svítilo slunce a nikdo nikdy neonemocněl ani neumřel. Všichni žili společně ve velkém domě, který chránil starý moudrý pták – anebo tak nějak to vyprávěl. Ovšem, jak jsem rostl, začal jsem pochybovat.
„Jaký to byl pták?“ zeptal jsem se ho jednou odpoledne. Bylo mi sedm a nevěřícně jsem po něm pokukoval přes karetní stolek, kde mi dovolil vyhrát v Monopolech.
„Ohromný sokol, který kouřil dýmku,“ odpověděl.
„Určitě mě máš za pořádného hlupáka, dědo.“
Prolistoval svůj tenčící se štos oranžových a modrých peněz. „To bych si o tobě nikdy nemyslel, Jákobe.“ Věděl jsem, že jsem ho urazil, protože polský přízvuk, kterého se nikdy úplně nezbavil, opustil svůj úkryt. Cítil jsem se provinile a rozhodl se v jeho případě pro presumpci neviny.
„Ale proč ti chtěli ti netvoři ublížit?“ pokračoval jsem.
„Protože jsme nebyli jako ostatní lidé. Byli jsme podivní.“
„Jak podivní?“
„Ach, všelijak,“ řekl. „Byla tam dívka, která uměla létat, chlapec, ve kterém bydlely včely, bratr se sestrou, kteří dokázali zvednout nad hlavu obrovský balvan.“
Těžko říct, jestli to myslel vážně. Ale o dědečkovi se také vědělo, že nežertuje. Zamračil se a vyčetl z mé tváře určité pochybnosti.
„Dobrá, nemusíš věřit tomu, co říkám,“ dodal. „Mám obrázky!“ Odsunul zahradní lehátko a vešel do domu a nechal mě na verandě samotného. Za minutku se vrátil se starou krabicí od doutníků. Naklonil jsem se, abych lépe viděl, když z ní vytáhl čtyři pomačkané zažloutlé fotografie.




© Ransom Riggs, 2011

Translation © Bronislava Grygová, 2012

© Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2012