Bezejmenná třináct
Ester probudily sluneční paprsky, které ostře prosvítaly skrze stará okna. Všechno tady bylo staré, ale jí to kupodivu nevadilo. Pro ni tahle ulice měla své kouzlo, i když byste v ní marně hledali víru a naději.
Vlastně i normálního člověka, pomyslela si posměšně. Nad její hlavou se ozvalo hlasité zavrzání dveří a poté zoufalý pláč, který se nesl studenou chodbou a doléhal do všech třinácti nájemních bytů jako dotěrná meluzína.
Naše paní Anna, stará vyhublá žena, která před dvaceti lety přišla o manžela a od té doby truchlí nad jeho ztrátou. Ester si pamatovala, že tenhle pláč slýchá od svých osmi let, tedy přesně od doby, co se nastěhovala k babičce, když její rodiče zahynuli při autonehodě.
Zpočátku to hlasité kvílení nemohla vystát, je tak teskné a bolestné, až se chce člověku brečet taky, a vůbec nemusí mít důvod. Jenže ona důvod měla. Jednak jí umřeli rodiče a taky to místo…
Dokážete si představit, že se nastěhujete do domu, kde když vyjdete ven, máte vpravo výhled přímo na hřbitov? Na ulici, v domě i před domem se potulují samé ztracené existence? Nejspíš ne, a to ještě neznáte temnou historii téhle ulice, ale Ester Anjel si zvykla. Na všechno i na to, že za pár vteřin kdosi, na paní Annu zařve, aby ztichla. Vlastně na ni už nikdo nekřičel, všichni ten její brek brali jako součást, která k domu patří. Tedy až na mladý pár, který se sem nastěhoval před nedávnem. Ale tihle dva nejdou pro facku, ani pro drogy daleko, a když je nemají, tak křičí v jednom kuse a smůlu má ten, kdo se jim zrovna připlete do cesty.
„Zavři už hubu, ty krávo stará!“ zaječel mužský hlas a dveřmi bouchnul tak silně, že krátké zachvění musel pocítit každý nájemník.
Dokonce i Esteřin hrnek s horkým čajem, který nechala stát na lince, se na okamžik zakymácel. Ženský hlas se sice o něco ztišil, ale dál pokračoval ve svém tichém smutku. V tak tichém, aby jej dokázal tolerovat i muž, kterému chybí denní dávka fetu.
Podívala se z okna, a mávla na pozdrav Andrému, který před sebou tlačil nákupní vozík napěchovaný různými krámy.
Typický bezdomovec. Vlastně ani neznala jeho pravé jméno, jen věděla, že na ulici Bezejmennou třináct jej zavedla nešťastná láska, jak ji kdysi vypravoval. Tenkrát byla malá a on nevypadal tak zbědovaně, jako dnes. Tmavě modrému obleku scházela kravata v téže barvě a bílá rozhalená košile, už nikdy nebude zářivě bílá. Zvedl ruku nad hlavu, a se smutným úsměvem na rtech si to štrádoval kdo-ví kam. Abyste rozuměli, na Bezejmenné třináct nebydlí špatní lidé, jen lidé kterým se nesplnily sny. Lidé, kteří zapomněli, že si je stále splnit mohou. Stačí vystoupit ze stínu, ze stínu minulosti...
Vlastně i normálního člověka, pomyslela si posměšně. Nad její hlavou se ozvalo hlasité zavrzání dveří a poté zoufalý pláč, který se nesl studenou chodbou a doléhal do všech třinácti nájemních bytů jako dotěrná meluzína.
Naše paní Anna, stará vyhublá žena, která před dvaceti lety přišla o manžela a od té doby truchlí nad jeho ztrátou. Ester si pamatovala, že tenhle pláč slýchá od svých osmi let, tedy přesně od doby, co se nastěhovala k babičce, když její rodiče zahynuli při autonehodě.
Zpočátku to hlasité kvílení nemohla vystát, je tak teskné a bolestné, až se chce člověku brečet taky, a vůbec nemusí mít důvod. Jenže ona důvod měla. Jednak jí umřeli rodiče a taky to místo…
Dokážete si představit, že se nastěhujete do domu, kde když vyjdete ven, máte vpravo výhled přímo na hřbitov? Na ulici, v domě i před domem se potulují samé ztracené existence? Nejspíš ne, a to ještě neznáte temnou historii téhle ulice, ale Ester Anjel si zvykla. Na všechno i na to, že za pár vteřin kdosi, na paní Annu zařve, aby ztichla. Vlastně na ni už nikdo nekřičel, všichni ten její brek brali jako součást, která k domu patří. Tedy až na mladý pár, který se sem nastěhoval před nedávnem. Ale tihle dva nejdou pro facku, ani pro drogy daleko, a když je nemají, tak křičí v jednom kuse a smůlu má ten, kdo se jim zrovna připlete do cesty.
„Zavři už hubu, ty krávo stará!“ zaječel mužský hlas a dveřmi bouchnul tak silně, že krátké zachvění musel pocítit každý nájemník.
Dokonce i Esteřin hrnek s horkým čajem, který nechala stát na lince, se na okamžik zakymácel. Ženský hlas se sice o něco ztišil, ale dál pokračoval ve svém tichém smutku. V tak tichém, aby jej dokázal tolerovat i muž, kterému chybí denní dávka fetu.
Podívala se z okna, a mávla na pozdrav Andrému, který před sebou tlačil nákupní vozík napěchovaný různými krámy.
Typický bezdomovec. Vlastně ani neznala jeho pravé jméno, jen věděla, že na ulici Bezejmennou třináct jej zavedla nešťastná láska, jak ji kdysi vypravoval. Tenkrát byla malá a on nevypadal tak zbědovaně, jako dnes. Tmavě modrému obleku scházela kravata v téže barvě a bílá rozhalená košile, už nikdy nebude zářivě bílá. Zvedl ruku nad hlavu, a se smutným úsměvem na rtech si to štrádoval kdo-ví kam. Abyste rozuměli, na Bezejmenné třináct nebydlí špatní lidé, jen lidé kterým se nesplnily sny. Lidé, kteří zapomněli, že si je stále splnit mohou. Stačí vystoupit ze stínu, ze stínu minulosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat