Temná minulost ulice
Ester si pustila rádio a čekala na první zákaznici dnešního dne. Vlastnila malý kadeřnický salon, a protože stál na konci ulice Broskvové a byl nejblíže Bezejmenné, dostala jej téměř zadarmo a hlavně rychle. Ani s konkurencí nebojovala. Nikdo totiž o prázdnou místnost, která sídlila hned vedle místa s temnou minulostí, nejevil zájem. Kdysi celá ulice patřila mafiánské rodině s příjmením Bezejmenní a proto ten název.
V domě kde bydlela, býval ústav pro duševně choré. Léčebna však nesloužila k tomu, aby nemocným ulehčila život. Nebo vlastně ano, protože většina pacientu umřela pod rukou nějakého šíleného mafiána. Babička Ester vyprávěla, že ty nebožáky zabíjeli pro zábavu a proto hřbitov stojí hned vedle domu. Tam je pohřbili, když naposledy vydechli. Historka se jí zdála přitažená za vlasy, ale vzhledem k tomu, že ulice doopravdy tehdy sloužila spíše jako místo neřesti, kde vládl hazard, vykřičené domy a drogy, na tom možná něco málo bylo. Patřilo jim třicet domů, všechny jsou očíslovány správně, jen bývaly ústav, který ač stojí úplně na konci, má z neznámých důvodu číslo třináct. Správně by tam měla být třicítka. To Ester zprvu nechápala, jedině to potvrzovalo babiččinu teorii. Protože třináctka se přece brala jako nešťastná…
Každopádně, Bezejmenní skončili jako většina mafiánu. Než aby padli do rukou spravedlnosti, vzájemně se pozabíjeli a tím skončila jejich “slavná“ éra.
Zvoneček nad dveřmi upozorňoval na něčí příchod.
„Dobrý den, Ester,“ pozdravila hlasitě paní Fialová a pomalým tempem došla až ke kadeřnickému křeslu, na které se vzápětí usadila. Červený přeliv, který se z šedivých vlasů vymýval a zůstával jen lehký nádech, už potřeboval oživit.
„Tak co to bude?“ usmála se na zákaznici v zrcadle.
„Esterko, dneska bych ráda vodovou,“ vysoukala ze sebe zadýchaně.
„Tak to se můžete znovu postavit paní Fialová a jdeme rovnou k umyvadlu,“ řekla trochu dětinsky. Jako by mluvila s dítětem, a hned jí pomáhala na nohy.
„To jsem si ani nemusela sedat,“ podotkla stará žena se smíchem a z těžka vstávala.
„ To tedy ne,“ přitkala Ester, aniž by jí z tváře zmizel přívětivý úsměv a hned sáhla po malém ručníku, který zákaznici dala okolo ramen.
Pustila vodu, věděla sice, jakou teplotu má tahle žena ráda, ale pro jistotu se vždy zeptala.
„Nepálí vás to moc?“ starala se, a trošku se nad ní sklonila, aby jí lépe slyšela.
„Ne Esterko, klidně může být i teplejší,“ odvětila se zavřenýma očima.
„Takhle to stačí?“
Žena udělala jen “Uhmm“ z čehož Ester vyčetla ano. Přes prsty jí na hlavu vylila trochu šampónu. Nehty jemně drhla pokožku, zatímco paní Fialová relaxovala a vypadala velmi spokojeně. Esty si všimla zašedlých zdí, když se mezi nimi rozhostil ticho. Potřebovalo by to tu vymalovat, přemítala v duchu.
„Ester?“ ozvalo se náhle.
„Ano? Říkala jste něco?“
„Stále bydlíš v tom strašném místě?“ zajímala se pani Fialová.
„Ano, bydlím,“ věděla, co přijde, řekne jí, že by se z toho hrozného místa měla odstěhovat. Znovu pustila proud vody a pečlivě splachovala všechnu pěnu.
„Měla by ses z toho hrozného místa odstěhovat,“ slyšela známou větu.
„Ale paní Fialová, já už jsem tam zvyklá a navíc je tam levné bydlení,“ opakovala jí už po několikáté.
„Vždyť je to tam samá pakáž,“ hrozila se. „Ty se tam nebojíš? Tolik lidí tam umřelo…“
Vytáhla z šuplíku čistou osušku a lehce vysušila ženiny vlasy.
„Pojďte, sedneme si k zrcadlu,“ pobídla ji. „A ne nebojím se, jak říkám, jsem zvyklá.“
Vstala a došla ke kadeřnickému křeslu, kde se opět pohodlně usadila.
„Na takové bydlení by sis zvykat neměla,“ vedla si svou a v odrazu ji upřeně pozorovala šedýma očima.
Na to se Ester jen usmála a vzala do ruky štilek, aby vlasy rozdělila na tři pěšinky, zepředu dozadu. Po třech pruzích. Začala vprostřed, vodová zrovna nebyla její oblíbená technika, ale tahle paní naštěstí měla krátkou a celkem řídkou kštici. Brzy přešla na boční pěšinky a mezi tím, se snažila ženě jednoslovně odpovídat.
Když konečně upevnila poslední betku na natáčku, uvázala kolem hlavy sítku a posadila paní Fialovou pod sušák. Nabídla jí časopisy, které ochotně přijala, takže na chvíli byl klid a nemusela komunikovat. Brzy zazvonil zvoneček znovu a poté ještě několikrát, takže měla o zábavu postaráno…
V domě kde bydlela, býval ústav pro duševně choré. Léčebna však nesloužila k tomu, aby nemocným ulehčila život. Nebo vlastně ano, protože většina pacientu umřela pod rukou nějakého šíleného mafiána. Babička Ester vyprávěla, že ty nebožáky zabíjeli pro zábavu a proto hřbitov stojí hned vedle domu. Tam je pohřbili, když naposledy vydechli. Historka se jí zdála přitažená za vlasy, ale vzhledem k tomu, že ulice doopravdy tehdy sloužila spíše jako místo neřesti, kde vládl hazard, vykřičené domy a drogy, na tom možná něco málo bylo. Patřilo jim třicet domů, všechny jsou očíslovány správně, jen bývaly ústav, který ač stojí úplně na konci, má z neznámých důvodu číslo třináct. Správně by tam měla být třicítka. To Ester zprvu nechápala, jedině to potvrzovalo babiččinu teorii. Protože třináctka se přece brala jako nešťastná…
Každopádně, Bezejmenní skončili jako většina mafiánu. Než aby padli do rukou spravedlnosti, vzájemně se pozabíjeli a tím skončila jejich “slavná“ éra.
Zvoneček nad dveřmi upozorňoval na něčí příchod.
„Dobrý den, Ester,“ pozdravila hlasitě paní Fialová a pomalým tempem došla až ke kadeřnickému křeslu, na které se vzápětí usadila. Červený přeliv, který se z šedivých vlasů vymýval a zůstával jen lehký nádech, už potřeboval oživit.
„Tak co to bude?“ usmála se na zákaznici v zrcadle.
„Esterko, dneska bych ráda vodovou,“ vysoukala ze sebe zadýchaně.
„Tak to se můžete znovu postavit paní Fialová a jdeme rovnou k umyvadlu,“ řekla trochu dětinsky. Jako by mluvila s dítětem, a hned jí pomáhala na nohy.
„To jsem si ani nemusela sedat,“ podotkla stará žena se smíchem a z těžka vstávala.
„ To tedy ne,“ přitkala Ester, aniž by jí z tváře zmizel přívětivý úsměv a hned sáhla po malém ručníku, který zákaznici dala okolo ramen.
Pustila vodu, věděla sice, jakou teplotu má tahle žena ráda, ale pro jistotu se vždy zeptala.
„Nepálí vás to moc?“ starala se, a trošku se nad ní sklonila, aby jí lépe slyšela.
„Ne Esterko, klidně může být i teplejší,“ odvětila se zavřenýma očima.
„Takhle to stačí?“
Žena udělala jen “Uhmm“ z čehož Ester vyčetla ano. Přes prsty jí na hlavu vylila trochu šampónu. Nehty jemně drhla pokožku, zatímco paní Fialová relaxovala a vypadala velmi spokojeně. Esty si všimla zašedlých zdí, když se mezi nimi rozhostil ticho. Potřebovalo by to tu vymalovat, přemítala v duchu.
„Ester?“ ozvalo se náhle.
„Ano? Říkala jste něco?“
„Stále bydlíš v tom strašném místě?“ zajímala se pani Fialová.
„Ano, bydlím,“ věděla, co přijde, řekne jí, že by se z toho hrozného místa měla odstěhovat. Znovu pustila proud vody a pečlivě splachovala všechnu pěnu.
„Měla by ses z toho hrozného místa odstěhovat,“ slyšela známou větu.
„Ale paní Fialová, já už jsem tam zvyklá a navíc je tam levné bydlení,“ opakovala jí už po několikáté.
„Vždyť je to tam samá pakáž,“ hrozila se. „Ty se tam nebojíš? Tolik lidí tam umřelo…“
Vytáhla z šuplíku čistou osušku a lehce vysušila ženiny vlasy.
„Pojďte, sedneme si k zrcadlu,“ pobídla ji. „A ne nebojím se, jak říkám, jsem zvyklá.“
Vstala a došla ke kadeřnickému křeslu, kde se opět pohodlně usadila.
„Na takové bydlení by sis zvykat neměla,“ vedla si svou a v odrazu ji upřeně pozorovala šedýma očima.
Na to se Ester jen usmála a vzala do ruky štilek, aby vlasy rozdělila na tři pěšinky, zepředu dozadu. Po třech pruzích. Začala vprostřed, vodová zrovna nebyla její oblíbená technika, ale tahle paní naštěstí měla krátkou a celkem řídkou kštici. Brzy přešla na boční pěšinky a mezi tím, se snažila ženě jednoslovně odpovídat.
Když konečně upevnila poslední betku na natáčku, uvázala kolem hlavy sítku a posadila paní Fialovou pod sušák. Nabídla jí časopisy, které ochotně přijala, takže na chvíli byl klid a nemusela komunikovat. Brzy zazvonil zvoneček znovu a poté ještě několikrát, takže měla o zábavu postaráno…
Byla ráda, když se kolem páté mohla odebrat domů. Dnes měla čtyři zákazníky, což nebylo špatné, ale ani dobré. Na druhou stranu, lepší něco než vůbec nic. To by si teprve zoufala. Venku se v tomhle ročním období brzy stmívalo, proto přidala do kroku. Slabý podzimní vítr ji jemně čechral hnědé vlasy dosahující po lopatky. Černé oči i štíhlost, zdědila po mámě. Pamatovala si ji velmi dobře, otce už méně. Z pracovního důvodu býval často pryč. Nebo kdo-ví z jakých…
V jednu chvíli si nečekaně podvrtla kotník a bolestivě sykla. Stará kostičkovaná dlažba ji vždy zradila. Byl by zázrak, kdyby se tohle nestalo, ještě když má boty na vyšším podpatku.
„Pitomá dlažba!“ klela rozčileně, opřená o stěnu jednoho domu.
„Minulosti neutečeš,“ prosvištělo kolem, až nadskočila. V tu ránu zapomněla na zranění a pokračovala v cestě. Nebyla si jistá, zda trpí halucinacemi, nebo něčím takovým, ale tenhle hlas neslyšela prvně. Nikomu se s tím však nesvěřovala, ještě by ji poslali do blázince…
Když už byla skoro před starou branou svého příbytku, všimla si rozruchu na třináctce. Policejní i hasičská auta parkovala na Bezejmenné.
„Falešný poplach?“ prohodila směrem k Einsteinovi, který stál nejblíže. Einstein mu všichni říkali, protože vypadal jako dvojče toho slavného génia a taky měl stejný koníček. Vědě a zejména fyzice zasvětil celý život a možná proto žije tady. Spočinul na ni krátkým pohledem.
„Jo, zase nějaký blbec hlásil bombu,“ informoval ji teatrálně. „Že je to pořád baví,“ vzdychl a strčil ruky do černých tesilek. Šedý pletený rolák se k nim absolutně nehodil, ale móda byla nejspíš ta poslední věc na světě, která ho zajímala.
Kolem hulákaly a běhaly děti té tlusté ženy, která žila sama. Měla pět kluků a byla na ně úplně sama! Mohla se ukřičet, stejně ji neposlechly.
„Okamžitě přestaňte,“ řvala do všech světových stran, ale odezva žádná.
„Mami, ty ši blubá,“ otituloval ji ten nejmenší z nich a jeho dětský smích se rozezněl po celé ulici.
„Tak se mluví s maminkou?!“ kárala ho přísně a něžně zároveň.
„Jo-jo-jo,“ skákal kolem ní, jako opice.
Paní Anna tu stála jen v noční košili, která odhalovala její hubená lýtka. Typický outfit, v ničem jiném ji neuvidíte. Ale nejspíš jich vlastnila několik, pokaždé se objevila v jiné barvě. Dnes na sobě měla světle zelenou, hubené paže křížila přes prsa, jako obranu proti chladu. Stejně se třásla jako osika. Prošedivělé, dlouhé vlasy ji létaly do obličeje. Na malý okamžik se jejich pohledy protnuly, ale Annin byl úplně prázdny. Hned odvrátila hlavu a znovu hleděla před sebe, jako socha. Absolutně bez života.
„Do hajzlu, jak dlouho tu ještě budeme stát?“ rozčiloval se někdo. Ten hlas Ester poznala, aniž se musela otáčet. Přesto to udělala. Stáli kousek od ní, ona v tygrovaných minišatech. Na hlavě se ji skvěla bondatá paruka, střižená do tvaru podkovy. Její velká záliba spolu s drogami. Vždy totiž měla jiný sestřih i barvu vlasů. Silné líčení neodlučitelně patřilo k celkové vyzáži. On měl bílé tílko a černé džíny. Ač vypadal dobře a měl pěkné vypracované tělo, jeho povaha ho dělala ošklivým. Majetnicky jí držel kolem ramen a oba kouřili. Nedopalky samozřejmě házely kolemjdoucím pod nohy. Když si Ester všiml, usmál se, a nenápadně kývl na pozdrav. Ze slušnosti mu očima odpověděla.
„Můžete jít dovnitř, vše je v pořádku,“ řekl směrem k nim jeden ze třech policistů, a po něm vyšli i hasiči.
„Další zbytečný výjezd,“ stěžovali si mezi sebou a hned poté nastoupili do svých vozů.
„Konečně, taková zima,“ pronesl Robin kousek od Esty a hrnul se dovnitř.
„Doma tě zahřeju,“ mrkl na něj spiklenecky jeho přítel Michal.
„Já myslel, že buzíkům není zima,“ rýpl si feták, do homosexuálního páru a škodolibě se rozesmál.
Oba na něj štítivě pohlédli.
„S vámi diskutovat nebudeme, nemáte na to buňky,“ vrátil mu Robin sarkasticky.
„Teplouši debilní,“ procedil skrze zuby, ale dál v rozepři nepokračoval a po boku své přítelkyně zmizel v tmavé chodbě.
V jednu chvíli si nečekaně podvrtla kotník a bolestivě sykla. Stará kostičkovaná dlažba ji vždy zradila. Byl by zázrak, kdyby se tohle nestalo, ještě když má boty na vyšším podpatku.
„Pitomá dlažba!“ klela rozčileně, opřená o stěnu jednoho domu.
„Minulosti neutečeš,“ prosvištělo kolem, až nadskočila. V tu ránu zapomněla na zranění a pokračovala v cestě. Nebyla si jistá, zda trpí halucinacemi, nebo něčím takovým, ale tenhle hlas neslyšela prvně. Nikomu se s tím však nesvěřovala, ještě by ji poslali do blázince…
Když už byla skoro před starou branou svého příbytku, všimla si rozruchu na třináctce. Policejní i hasičská auta parkovala na Bezejmenné.
„Falešný poplach?“ prohodila směrem k Einsteinovi, který stál nejblíže. Einstein mu všichni říkali, protože vypadal jako dvojče toho slavného génia a taky měl stejný koníček. Vědě a zejména fyzice zasvětil celý život a možná proto žije tady. Spočinul na ni krátkým pohledem.
„Jo, zase nějaký blbec hlásil bombu,“ informoval ji teatrálně. „Že je to pořád baví,“ vzdychl a strčil ruky do černých tesilek. Šedý pletený rolák se k nim absolutně nehodil, ale móda byla nejspíš ta poslední věc na světě, která ho zajímala.
Kolem hulákaly a běhaly děti té tlusté ženy, která žila sama. Měla pět kluků a byla na ně úplně sama! Mohla se ukřičet, stejně ji neposlechly.
„Okamžitě přestaňte,“ řvala do všech světových stran, ale odezva žádná.
„Mami, ty ši blubá,“ otituloval ji ten nejmenší z nich a jeho dětský smích se rozezněl po celé ulici.
„Tak se mluví s maminkou?!“ kárala ho přísně a něžně zároveň.
„Jo-jo-jo,“ skákal kolem ní, jako opice.
Paní Anna tu stála jen v noční košili, která odhalovala její hubená lýtka. Typický outfit, v ničem jiném ji neuvidíte. Ale nejspíš jich vlastnila několik, pokaždé se objevila v jiné barvě. Dnes na sobě měla světle zelenou, hubené paže křížila přes prsa, jako obranu proti chladu. Stejně se třásla jako osika. Prošedivělé, dlouhé vlasy ji létaly do obličeje. Na malý okamžik se jejich pohledy protnuly, ale Annin byl úplně prázdny. Hned odvrátila hlavu a znovu hleděla před sebe, jako socha. Absolutně bez života.
„Do hajzlu, jak dlouho tu ještě budeme stát?“ rozčiloval se někdo. Ten hlas Ester poznala, aniž se musela otáčet. Přesto to udělala. Stáli kousek od ní, ona v tygrovaných minišatech. Na hlavě se ji skvěla bondatá paruka, střižená do tvaru podkovy. Její velká záliba spolu s drogami. Vždy totiž měla jiný sestřih i barvu vlasů. Silné líčení neodlučitelně patřilo k celkové vyzáži. On měl bílé tílko a černé džíny. Ač vypadal dobře a měl pěkné vypracované tělo, jeho povaha ho dělala ošklivým. Majetnicky jí držel kolem ramen a oba kouřili. Nedopalky samozřejmě házely kolemjdoucím pod nohy. Když si Ester všiml, usmál se, a nenápadně kývl na pozdrav. Ze slušnosti mu očima odpověděla.
„Můžete jít dovnitř, vše je v pořádku,“ řekl směrem k nim jeden ze třech policistů, a po něm vyšli i hasiči.
„Další zbytečný výjezd,“ stěžovali si mezi sebou a hned poté nastoupili do svých vozů.
„Konečně, taková zima,“ pronesl Robin kousek od Esty a hrnul se dovnitř.
„Doma tě zahřeju,“ mrkl na něj spiklenecky jeho přítel Michal.
„Já myslel, že buzíkům není zima,“ rýpl si feták, do homosexuálního páru a škodolibě se rozesmál.
Oba na něj štítivě pohlédli.
„S vámi diskutovat nebudeme, nemáte na to buňky,“ vrátil mu Robin sarkasticky.
„Teplouši debilní,“ procedil skrze zuby, ale dál v rozepři nepokračoval a po boku své přítelkyně zmizel v tmavé chodbě.
Žádné komentáře:
Okomentovat